Bez mučení se přiznávám. Podlehla jsem vnitřnímu chtíči a zřejmě i dlouhodobému absťáku po sociálním kontaktu a čemkoli. Taktéž, coby žena, hladova po regálech voňavého zboží všeho druhu, na které si mohu konečně sáhnout, jsem se vydala o víkendu „šopovat“. Musím říci, byl to zážitek! Mým tělem, duchem i nitrem projížděl příval blaženosti, který se mísil s euforií, možná až lehce s hysterií malé holčičky, která si s pláčem vyprosila šaty s Elzou a Annou. Koktejl pocitů v podobě malého orgáče, řekla bych.

Opravdu nejsem prvoplánovaně marnivá ženská. V běžném životním režimu nakupuji spíše z nutnosti. Normálně totiž po hodinovém maratonu mezi regály s padajícími ramínky, bloudění v nadměrně obrovských několikapatrových hypermarketech s pojízdnými schody, proplétání se slepými uličkami, investování energie do informačních směrníků, které mě navigují úplně a asi zcela záměrně blbě, propadám zoufalství, marnosti a lehce úzkostným stavům. Začnou se mi mlžit oči, točit hlava, kolísat tlak, v ústech mám sucho, jazyk se lepí na patro a já před panickým atakem prchám intuitivně nejbližší cestou ven. Kafe už si dám v klidu doma.

"Snadné poznat na ženě, když vypadá blaženě"

Tentokrát to však bylo jiné. Po dlouhém tzv. „bezroce“ , stráveném mezi domovem a přírodou, díky bohu za ty dary, jsem si pohostinnou náruč nejmenovaného obchodního centra opravdu užila. Konečně jsem mohla ucítit hebkost spodního prádla! Poté co nákupem skrze e-shop mi přistály doma bombarďáky stylu „stará mladá“, jsem jako u vidění. Boty na hory nemusím třikrát vyměňovat u výdejního okénka, jako blbka, která nezná číslo své nohy! Jaká slast nasadit si na obličej několikeré sluneční brýle a zjistit, že vás netlačí na nose jako osina a nezpůsobí po půl hodině migrénózní ataku. Ve zlatnictví a stříbrnictví se kochám pohledem na krásné třpytivé šperky, které mohu přiložit kolem krku, do dírek svých uši mohu vešroubovat náušničky a na ruku zavěsit náramek. To vše za asistence příjemné paní prodavačky. Optika se nám oběma sice v zajetí respirátorů mlží, ale už nám to nějak nepřijde. Člověk prý si zvykne i na šibenici. No nevím… Dokonce přišel vhod i zimní svetr, protože byl krásný a byl v akci z akce! A hlavně mě „nežral“. V obuvi, již přibržděna rozpočtem, jsem z jarních sandálků, lodiček a apartních cuklíků musela vyselektovat pouze jeden pár.

Bez zardění se opět přiznávám. Trochu jsem utrácela. V rámci možností mé finanční gramotnosti jsem si to prostě, jak radí chytré knihy, s radostí dovolila. Jak tvrdí má kamarádka: „Kde je odliv, je i příliv.“ Díky Šari!

A paní prodavačky se mile usmívaly a zákazníci dodržovali stanovené rozestupy a venku svítilo sluníčko a ve stánku voněla uzená klobása a rozkvétaly šeříky a mě blažilo, že mé bankovní konto na rozdíl ode mě úspěšně zhublo. A bylo v tom kus ženskosti, marnivosti, jara, lidské svobody a nových začátků.